Zlomené srdce dosáhne mnoha vydání

Čtvrtek v 19:13 | Trinne
Zdravím všechny!
Po delší době jsem se opět rozhodla něco kratšího napsat, a bohužel to nebude nic motivačního. Rozešli jsme se s přítelem a hádám, že není třeba říkat, jaké to je. Jako správný zastánce svého pohlaví se tedy neustále láduji zmrzlinou a čokoládou při koukání na romantické filmy (a soudkyni Barbaru, je to fakt sranda), brečím a poslouchám Katy Perry, načež brečím ještě víc. Smutné, že? Jen doufám, že brzy přijde ta fáze, kdy začnu zase žít, chodit po nákupech a budu schopná se zvednout z postele. Nejhorší je, že člověk s nic takového nikdy nečeká...


Jak jste se se zlomeným srdcem vypořádali vy?
 

Perfektní žena je perfektní mýtus

2. srpna 2018 v 16:25 | Trinne
Zdravím všechny!
Svůj další článek jsem se sobecky rozhodla věnovat sobě. Cílem je představit se vám všem, ať aspoň trochu tušíte, kdo stojí za těmi výmysly tady na blogu. Jste ready prozkoumat mou temnou existenci?


1) Jak by se dalo říct, extrémně si cením spánku. Obdivuju všechny, kdo dokážou spát třeba 3 hodiny denně - co se mě týče, pokud nedostanu svojí denní devítihodinovou dávku, nejsem zrovna ten nejmilejší člověk na planetě. Navíc jsem schopná jít spát klidně dvě hodiny po probuzení. Ničeho nelituju. Ani těch skvělých party, co prošvihnu. Soucítí se mnou někdo?

2) Možná právě kvůli své zálibě ve spánku se u mě během puberty začalo používat označení "introvert." Nedalo by se říct, že by mě socializace vyčerpávala, ale spíš jsem hodně zmatená, nikdy nevím, co říct, tak často radši uteču, nebo v tom horším případě řeknu nějakou blbost, kterou mi můj mozek připomíná ještě následujících 10 let.


3) Mým nejlepším přítelem je tedy kočka. Dalo by se říct, že je to moje spirit animal, jelikož není náročná na údržbu - stačí jí spát, jíst, podrbat a zírat do zdi. Celá já. Přítel by vám to potvrdil.


4) Baví mě vaření a pečení. Nejsem Gordon Ramsay, Pohlreich, Jirka Babica a dokonce ani Láďovi Hruškovi nesahám po kotníky. Moje obědy jsou většinou pokus-omyl: jsem schopná udělat delikátní lasagne a třípatrový čokoládový dort jako dezert, a druhý den připálím těstoviny. Nebo topinku. Máte taky nějakou takovou zkušenost?

5) Co se stravy týče, Bůh na mě seslal hrozbu v podobě intolerance laktózy, což znamená žádné mléko, jogurt, sýr, máslo a vlastně nic, co jsem do té doby jedla. Mimo to jsem si ještě sama vymyslela vegetariánství (a zájem o ekologii, ale to sem nepatří). Jednou jsem dokonce zkoušela i veganství, ale vydrželo mi to asi týden. Žiju na vesnici a nic jiného než jablka není dostupné, a to mě rychle omrzelo. Ještě na to nejsme připraveni.


6) Bůh mě asi celkově nemá moc v lásce, jelikož se mi život učinil těžší tím, že ze mě udělal leváka. Ano, beru na vědomí, že se to často spojuje s kreativitou, ale mít neustále ušmudlané ruce je vážně peklo. Těžko říct, jestli se moje levoruká kreativita projevuje láskou k psaní, každopádně bych neřekla, že v tom někdy můžu uspět. Prozatím mi tedy stačí blog a nutná výbava k jeho psaní: jakýkoliv horký nápoj, něco málo k jídlu, vlasy v culíku a dvě kočky po boku. Jaká je vaše výbava k psaní?


7) Jsem velký fanoušek jakéhokoliv umění - jak výtvarného, tak literárního. Ráda chodím do galerií nebo čtu o umění. Z literatury mám nejradši Ztracenou generaci, ale nepohrdnu ani Orwellem, Oscarem Wildem nebo Waltem Whitmanem.


Je něco, v čem jste se taky našli? Určitě neváhejte a zanechte komentář!


S láskou,
Trinne

Ztracena v dospělém světě

29. července 2018 v 12:53 | Trinne
Zdravím všechny!
Jak si užíváte léto? Já právě sedím ve vlaku, což mi dává prostor hloubat nad životem, a i vzhledem k mm předsevzetím něco dělat, zalezu hned po příchodu domů do postele a budu spát. No upřímně, znáte snad lepší způsob, jak strávit deštivé odpoledne?

V minulém článku jsem popisovala jakousi paniku, jež mě přepadla při pohledu na datum - uvědomila jsem si, že prázdninových dnů už moc nezbývá. Vlastně jsou tyhle prázdniny moje poslední - příští školní rok maturuji a poté se moje prázdniny budou skládat z hledání bytu a školy v zahraničí, a noci budou sloužit ke studování Wikipedie ve snaze zjistit, jak se vlastně platí daně. Stres, slzy, bída. Škola nás má připravit na život, ale zatím nám jenom plýtvají mozkovou kapacitu na zbytečná fakta.

Jako dítě si každý představujeme, jak život bude lehký - že bude mít vždy peníze, skvělý auto, největší dům s bazénem a vířivkou, zajímavou práci a manžela/manželku, co bude vařit a pečovat o nás, až jednoho dne budeme sami mít krásné chytré děti. A jak stárneme, s každou položkou na seznamu učebnicového štěstí se vyskytuje víc a víc problémů.
Proč si Trinne našla tři práce? Aby si vydělala na auto a jela na dovolenou, jenže netušila, že za 40 000 pojede maximálně na kole do Prahy.

Jak jste zvládli vstup do dospělosti vy? Nemáte nějakou radu pro nováčka; pro ztracenou duši v tom obrovském dospělém světě?

Update: po přečtení jsem zjistila, že článek zrovna nepřekypuje optimismem. Jako kompenzaci napíšu příště něco veselejšího, přísahám.
S láskou,
Trinne
 


Nostalgická panika

25. července 2018 v 18:36 | Trinne
Zdravím všechny!
Najde se mezi vámi někdo, kdo si píše deník? Věřím totiž, že nás je víc, než si ostatní myslí. Někdy je hezké zachumlat se do přikrývky nostalgie a oživit si dny štěstí. Taky je to přes prázdniny jediný způsob, jak aspoň přibližně vědět, jaké je datum, protože upřímně, kdo by se o prázdninách o něco takového staral? Bohužel jsem zjistila, že první měsíc prázdnin je už nenávratně pryč a já nezažila to, co jsem chtěla. Začala jsem tedy panikařit a doslova si ze dne na den sbalila kufry a odletěla do Itálie. Proto jsem se nemohla blogování věnovat tak, jak jsem si původně představovala. Můj mozek mě za to už ale trestá, tudíž jsem posbírala zbytky svojí vůle a rozhodla se něco napsat.

Jak jste oslavili příchod prázdnin? Já bouchla dětské šáňo; moje modlitby byly vyslyšeny a já nepropadla. Alkoholické šampaňské jsem si vzhledem k žalostnému stavu v mojí peněžence nemohla dovolit. Rozhodla jsem se proto najít si práci. A protože jsem marnivá, ráda nakupuju a chodím na večeře, pro jistotu jsem si našla zaměstnání rovnou tři. Byla jsem si jistá, že to definitivně nějak zvládnu.

Tady je rada: jedna práce bohatě stačí. BOHATĚ. Při větším počtu prací zjistíte, že jste kvůli nedostatku spánku zapomněli jíst. Připravíte se tak o svůj sociální život, zážitky a skoro celé léto. A když už to jednou nějak zařídíte, abyste měli volno, stejně ho celé prospíte. Upřímně mě to dost vyděsilo, jelikož za rok maturuji a nedokážu si představit, že bych něco takového zvládala každý den. Chodit do stejné práce, obětovat svůj drahocenný čas monotónním činnostem a nespat. Pochopte, já jsem schopná spát třeba 16 hodin denně a vůbec mi to nevadí. Na druhou stranu jsem ale za tuhle zkušenost ráda, protože aspoň poslední rok střední školy přežiju s tím, že může být i hůř. A ono bude.


Jakou brigádu jste vy vždycky dělali v létě? Klasiku, jako je točení zmrzliny, nebo něco náročnějšího?


- - Trinne

Prokrastinace životem

24. června 2018 v 20:48 | Trinne
Zdravím všechny!
Je skoro konec školního roku a hádám, že všichni máte plno povinností, před kterými utíkáte a nekonečnou prokrastinací jste se dostali až sem ke mně. Pokusím se tedy nezabít těch několik minut úplným nesmyslem.


Pravdou je, že vím úplně přesně, jak se cítíte. Jako typická studentka nejdřív koukám na seriály, všechno odkládám a sama sebe uklidňuju, že je času ještě dost. A pak jednoho večera to všechno vypukne.


Papíry se válí všude po zemi, člověk neví, kterou učebnici číst dřív, studuje i při chůzi na vlak a po večerech, těsně před odpadnutím asi tak ve 4 ráno brečí, že nic nestíhá. Každoroční klasika.


Co se mě týče, psaní blogu pro mě znamená, že se nemusím učit na matiku, i když je to vážně akutní. Asi nemám tak silnou vůli. Mojí jedinou motivací je, že ještě dva dny a bude konec, a já se budu moc věnovat tomu, čemu skutečně chci. Pokud teda zítra nezkazím tu matiku a nebudu obětovat prázdniny učením se na opravky. Držte mi palce.
Jak všechno zvládáte vy? Taky je toho na vás moc nebo jste to udělali strategicky a, no, buďme upřímní, logicky a rozumně?


- - Trinne

Válka s kalhoty

11. června 2018 v 18:25 | Trinne
Abych byla upřímná, nečekala jsem, že můj první opravdový článek přijde tak rychle. Nicméně trapasy se opět udály a jak jsem slíbila, podělím se o ně.

Den pro mě, bohužel, začal už ve 4:30, kdy jsem se probudila a od té doby neusnula. Povalovala jsem se tedy v posteli až do šesti, kdy jsem skutečně měla vstávat. Proběhla klasická ranní rutina, kdy jsem samozřejmě nejvíce času strávila zíráním do šatníku a vymýšlení, co si vezmu na sebe. Taky vám přijde, že není v lidských silách si prostě jenom něco obléci a jít, aniž byste se šestkrát převlíkli?

Zavítala jsem na praxi do Německa a vymyslela jsem, že obyčejným bílým tričkem a modrými džíny určitě nikoho neurazím - není nad klasiku, že? Bohužel jsem kvůli nekonečnému civění na hromadu oblečení nestíhala a odmítala jsem se vzdát svého ranního šálku čaje, tak jsem si ho vzala do auta. V první zatáčce už bylo moje kdysi krásně zářivě bílé tričko promočeno a úplně celé kompletně od čaje. První dojem tedy nebyl moc dobrý.

Další zrada přišla v moment, kdy jsem se rozhodla si odskočit. Sama zamčená v kabince, daleko od domova a svého oblečení, a najednou kalhoty udělaly PRÁSK! Zip od kalhot mi zůstal v ruce a kalhoty byly stále rozepnuté. Započala tedy válka se zapínáním kalhot, což trvalo několik desítek minut a zahrnovalo několik pozic z jógy. Během toho jsem vystřídala modlitby snad ke všem božstvům, co kdy existovala - křesťanský Bůh, Alláh, Zeus a v největším zoufalství dokonce i Poseidón. Nevím, který z nich mě vyslyšel, ale kalhoty se aspoň do půlky podařilo zapnout. Nejsem si jistá, jestli by se hostům líbilo, kdyby je obsluhovala servírka s pozvánkou do jejích kalhotek všem na očích.

Během toho se mi ještě podařilo rozbít pár talířků přímo před paní vedoucí. Rozhodně první dojem nebyl moc dobrý. Mé plány na odpoledne zahrnovaly maximální produktivitu, ale nakonec jsem stejně šla spát a zabila tak veškerý volný čas, co mám. Soucítí se mnou někdo?

V podstatě by se dalo říct, že to bylo takové klasické pondělí. Pondělí prostě není a nemůže být dobrý den.
A jak jste přežili první den týdne vy?

Introvertní generace

10. června 2018 v 15:47 | Trinne
Zdravím všechny!
Posledních několik dní prší, což je v kombinaci s pořádně velkým hrnkem čaje ideální atmosféra na napsání úvodního článku na blog. Vlastně si ani nejsem jistá, co bych měla vykládat, jelikož sám název mých stránek mluví za vše.
Důvodem založení blogu byla moje znovuobjevená láska k psaní a taky fakt, že najít si přátele na internetu je o dost lehčí, hlavně když jste introvertní puberťačka a nerada nosíte kalhoty, spíš preferujete pyžamo a koukání na seriály dnem i nocí.
Záměrem rozhodně není vytahovat se/stěžovat si na můj život, spíš bych se s vámi ráda podělila o svoje soukromé tragédie a trapasy, na které působím jako magnet, a dokázala tak, že jsme na tom všichni stejně.
Pro začátek bych asi měla říct, že jsem ještě studentka a v psaní nejsem žádný expert. Miluju kočky a již zmíněné koukání na seriály, ráda vařím a peču a jsem umělecký fanatik. Rozhodně nekoušu a za každý komentář a přečtení budu vděčná. Ráda se také podívám na Váš blog, takže určitě zanechte dole v komentářích odkaz.
To by prozatím mohlo stačit. Těšte se na moje směšné životní příhody!

S láskou,
Trinne