Je hubnutí týrání?

19. září 2018 v 17:56 | Trinne |  ♡ Problémy lidstva
Zdravím všechny!
Nebudu lhát - strašně dlouho mi trvalo vymyslet nějaký inteligentní článek, který by nebyl jen výkřik do prázdna, ale přinesl něco lidstvu. Nakonec jsem měla štěstí a téma se se objevilo úplně samo. Hubnutí - téma tak ohrané a i přes to tak probírané, že už asi není nic nového, co bychom se mohli dozvědět.

Tento článek mě napadl po včerejších událostech. I já se chytila do té hubnoucí pasti a díky intenzivnímu cvičení několik hodin denně a přežívání jen na salátu se mi během pěti dní podařilo shodit 6 kg. Svým úspěchem jsem se pochlubila světu prostřednictvím internetu. Druhý den mě ve škole oslovilo několik holek, které sotva znám, a všechny zajímalo, jak se mi to podařilo. Tím se mi otevřely dveře do nového světa - světa šílenství, světa posedlého hubnutím. Zeptám se upřímně: kdo z vás se nikdy nepokoušel hubnout? Kdo nikdy nebyl nespokojený se svojí váhou? Kdo nikdy někomu nezávisel jeho postavu? Podle letošních statistik je více než 40% dětí na základní škole znechuceno svým tělem, a 80% třináctiletých děvčat už někdy zkoušelo zhubnout.

Asi není potřeba zmiňovat, že hubnout především ženy. Když pominu všechny feministické důvody, které upozorňují na nátlak z mužské strany (ale jeden si neodpustím: vezměme si například mužské a ženské časopisy. V mužských magazínech se dočteme o vědě, technice, hrách, sportu a holkách, zatímco ženské deníky se zaměřují na make up, péči o děti, úklid, oblečení, vaření a zázračné diety), je to hlavně kvůli genetické predispozici. Trocha biologie: mužské tělo produkuje testosteron, který zajišťuje, že se jejich těla skládají z více svaloviny a méně tuku. Ženské tělo, i když také obsahuje určitou hladinu testosteronu, je o dost náchylnější k ukládání tuku, především v oblasti břicha a stehen. To samozřejmě vede k touze se toho tuku zbavit, a tak se většina uchyluje k přísným dietám nebo dokonce anorexii (která není čistě jen ženskou záležitosti).

Otázkou je, koho z toho vinit - pravděpodobně bude odpovědí společnost. Jenže společnost jsme my všichni. Kdo z vás se nikdy nedíval na člověka s obezitou skrz prsty? Kdo se mu nikdy nesmál? Ohromný vliv mají sociální sítě - vsadím se, že znáte minimálně pět lidi, kteří na fotkách vypadají úplně jinak než ve skutečnosti. To samé se týče postavy: stačí se jen dobře natočit nebo si trochu pohrát s photoshopem a hned vypadáte jako Miss Universe. Celé je to ale mystifikace - většina herců a zpěváků má mimo koncerty a natáčení spoustu času na cvičení několikrát denně. Jejich práce je vypadat dobře. Tím je nám tak předkládán vzor ideálního těla.

Věděli jste, že celulitida byla objevena až roku 1920? Do té doby se trochu víc tuku v oblasti stehen považovalo za naprosto běžnou záležitost. Řešení tohoto "problému" poté ustoupilo do pozadí až do roku 1960. Lidé měli totiž důležitější věci na práci než se starat o svůj vzhled; tím myslím třeba dvě světové války a hospodářskou krizi. Hubnutí je tedy výmysl/trend 21. století, jelikož se lidé nudí a nevědí, co se sebou.

Tady je fakt: je to vaše tělo, o kterém rozhodujete pouze vy. Když budete chtít mít všude tetování nebo být nejobéznějším člověkem na planetě (což je, nehledě na zdraví, nejjednodušší způsob, jak se proslavit i bez talentu), jen do toho! Není nic, co by bylo dobře nebo špatně. I s nadváhou máte nárok nosit to, co vám je pohodlné. A jakákoliv jiná duše na planetě má právo na to samé. Z tohoto hubnoucího syndromu můžeme vinit tedy jenom sebe - za to, že jsme mu podlehli. A shrnutí? Milujte se, nenechte se slepě ovlivnit nebo něco nalhat a pokud chcete opravdu zhubnout, najděte si lepší důvody než "protože bych měl," ale spíš zdraví. Jen vy rozhodnete, jestli podlehnete vlivu okolí nebo ne.

Poměrně kontroverzní téma, že? Budu ráda, když vyjádříte svůj názor nebo budete sdílet svoje zážitky ohledně hubnutí.

S láskou,
 

První zešílení

10. září 2018 v 20:16 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Po zdánlivě nekonečném prázdninovém relaxování opět nastala doba školy. Třetího záři jsme se tak všichni probudili, plní demotivace a strachu. Vstávání v 11 nahradil budík, jenž hlásí, že už je pět ráno a my nemáme jinou možnost než vylézt z teplé postele a čelit světu. Lidé v autobusu/vlaku pospávají opření o okénko; ti, kdo jsou vzhůru, vypadají zoufale a někteří smolní studenti se snaží sesmolit první domácí úkol či natlouci si do hlavy zbytečné informace. Na autobusových zastávkách je ještě nazvraceno z předešlého víkendu a všichni se táhneme do škol jako nešťastný štrůdl.


I přes veškerá předsevzetí, že tento rok OPRAVDU budeme pilnými studenty, během prvních pár vyučovacích hodin selháváme - lavice je přece tak pohodlná! A tak vzápětí půlka třídy usíná na své mikině, batohu, učebnicích, svačině. V pozdních odpoledních hodinách nás jako z noční můry vytrhává školní zvonek oznamující konec výuky a co víc, svobodu! Všichni jako by se najednou probudili, zázrakem ožili - konečně se můžeme vrátit do svých osobních životů, do svého malého světa.


Nebudu lhát, ani mě není úplně jasné, co jsem se tímhle článkem snažila sdělit světu, ta slova ze mě prostě vyletěla během desetiminutové pauzy. I tak ale doufám, že jste se alespoň v něčem našli a máte tak pocit, že v tom začínajícím školním šílenství nejste úplně sami - aklimatizace je vždycky nejhorší. Jak první dny školy zvládáte vy?


S láskou,

Čím tmavší, tím lepší

20. srpna 2018 v 16:47 | Trinne |  ♡ Favorites
Zdravím všechny!
Je pondělí a jak jsem slíbila, je tady článek "Favorites." I tak ale začnu úplně z jiného konce: co děláte, když vám doma nejde internet? Já si kromě uklízení a týrání mých dvou koček (ve skutečnosti je hladím, jen jim se to nelíbí) bohužel nedokážu najít jinou zábavu. A jelikož bydlím na konci světa, internet nám nejde asi tak 90% času. Účet ale hlásal, že mi přišla výplata, tak jsem se rozhodla zajet do města a utratit mé veškeré jmění.

Oblečení
Kamarádka odjela pryč, tudíž jsem musela vyrazit sama. Možná to je dobře, protože když jedeme spolu, ve finále jenom hledáme ty nejhorší kousky oblečení, nic nekoupíme a peníze utratíme v McDonalds. Obešla jsem tedy moji klasiku: H&M, NewYorker a Reserved. Ani jeden security-pán se netvářil nadšeně, když jsem se do kabinky hrnula s dvaceti kousky oblečení. Vzhledem k nekončícímu horku jsem sháněla trička s krátkým rukávem, a podařilo se mi ukořistit pět kousků, všechny samozřejmě co nejobyčejnější a nejtmavší. To se hodí ke všemu, že?

Drogerie
Vstup do drogerie by mi měli zakázat. Jsem schopná tam strávit čtyři hodiny, utratit několik tisíc, osahat snad všechny produkty, co mají, a často odcházím i s věcmi, které nepotřebuju a v životě nepoužiju. Ale stojí to za to. I když preferuji veganskou drogerii, značce Dermacol někdy neodolám (nemáte tip na značku produkující veganský make up?) Odcházela jsem tedy s plnou taškou parfémů, krémů, make upu a různých gelů. Kreditka už křičela, že stačí, ale to mi nezabránilo navštívit knihkupectví.

Knihy
Jakožto velký knihomol jsem si nemohla odpustit návštěvu knihkupectví. Vzhledem k tomu, že letos budu maturovat, poohlížela jsem se po povinné četbě a po dlouhém hledání jsem našla Proces od Franze Kafky a Velkého Gatsbyho od F. S. Fitzgeralda (v originále!). Do čtení jsem se pustila již ve vlaku a nemůžu přestat.

Máte při nakupování nějaký rituál? Já si pokaždé musím zajít na oříškové cappucino jako sladkou tečku na konci a vymýšlím, co z toho, co jsem koupila, na sebe naplácám jako první.
Kam chodíte nakupovat vy? Nakupujete raději online nebo v obchodech?

S láskou,

 


První zkouška dospělosti

16. srpna 2018 v 21:49 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Vím, že se říká, že první zkouška dospělosti je maturita, bohužel už to není aktuální. Většina z nás absolvuje první významný test už během střední školy. Správně, mluvím o autoškole.
Můj čas složit tuto zkoušku nastal asi před týdnem. A nedopadlo to dobře. Vzpomínáte na své otce, jak vždy na složitých křižovatkách křičeli: "No jo, ženská za volantem! A ještě blondýna!"
Tady je fakt: jsem žena.
A další fakt: jsem blondýna.
Nerada to přiznávám, ale bohužel jsem naplnila všechny předsudky.

Zkoušku jsem skládala společně s o něco starší slečnou, rovněž blond. Pan komisař, očividně sexista, se tedy netvářil moc nadšeně, když nás vyzvedával na chodbě a slyšel, jak si navzájem skládáme komplimenty na své oblečení. První dojem? Tragédie!

Nejdříve byly ozkoušeny naše znalosti z teorie: křižovatky, značky, znalosti předpisů a podobně. Jelikož já byla donucena matkou se nazpaměť naučit všechny otázky a odpovědi, byla to pro mě hračka a testem jsem se proklikala během rekordních devíti minut. Můj ukazatel sebevědomí tedy vyskočil na neuvěřitelně vysoké hodnoty. Když jsem se podívala na slečnu vedle, zahlédla jsem slzy v jejích očích. Neuspěla. Na jízdy jsem šla tedy sama.

Za 45 minut jsem byla zpátky. Po zastavení na parkovišti jsem si poslechla seznam mých chyb, začínající předjížděním cyklisty přes opomenutí světelného znamení až po špatný rozjezd. Nebylo hezké to poslouchat. Když se mě tedy druhá kandidátka zeptala, co jsem udělala špatně, že jsem neprospěla, odpověděla jsem "očividně všechno." Domů jsme teda šly obě řádně zklamané.


Na kolikátý pokus jste autoškolu udělali vy? Máte nějaký vtipný zážitek? Zítra mám opravný termín, tak mi všichni držte palce.

S láskou,

Zlomené srdce dosáhne mnoha vydání

9. srpna 2018 v 19:13 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Po delší době jsem se opět rozhodla něco kratšího napsat, a bohužel to nebude nic motivačního. Rozešli jsme se s přítelem a hádám, že není třeba říkat, jaké to je. Jako správný zastánce svého pohlaví se tedy neustále láduji zmrzlinou a čokoládou při koukání na romantické filmy (a soudkyni Barbaru, je to fakt sranda), brečím a poslouchám Katy Perry, načež brečím ještě víc. Smutné, že? Jen doufám, že brzy přijde ta fáze, kdy začnu zase žít, chodit po nákupech a budu schopná se zvednout z postele. Nejhorší je, že člověk s nic takového nikdy nečeká...


Jak jste se se zlomeným srdcem vypořádali vy?

Perfektní žena je perfektní mýtus

2. srpna 2018 v 16:25 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Svůj další článek jsem se sobecky rozhodla věnovat sobě. Cílem je představit se vám všem, ať aspoň trochu tušíte, kdo stojí za těmi výmysly tady na blogu. Jste ready prozkoumat mou temnou existenci?

1) Jak by se dalo říct, extrémně si cením spánku. Obdivuju všechny, kdo dokážou spát třeba 3 hodiny denně - co se mě týče, pokud nedostanu svojí denní devítihodinovou dávku, nejsem zrovna ten nejmilejší člověk na planetě. Navíc jsem schopná jít spát klidně dvě hodiny po probuzení. Ničeho nelituju. Ani těch skvělých party, co prošvihnu. Soucítí se mnou někdo?

2) Možná právě kvůli své zálibě ve spánku se u mě během puberty začalo používat označení "introvert." Nedalo by se říct, že by mě socializace vyčerpávala, ale spíš jsem hodně zmatená, nikdy nevím, co říct, tak často radši uteču, nebo v tom horším případě řeknu nějakou blbost, kterou mi můj mozek připomíná ještě následujících 10 let.

3) Mým nejlepším přítelem je tedy kočka. Dalo by se říct, že je to moje spirit animal, jelikož není náročná na údržbu - stačí jí spát, jíst, podrbat a zírat do zdi. Celá já. Přítel by vám to potvrdil.

4) Baví mě vaření a pečení. Nejsem Gordon Ramsay, Pohlreich, Jirka Babica a dokonce ani Láďovi Hruškovi nesahám po kotníky. Moje obědy jsou většinou pokus-omyl: jsem schopná udělat delikátní lasagne a třípatrový čokoládový dort jako dezert, a druhý den připálím těstoviny. Nebo topinku. Máte taky nějakou takovou zkušenost?

5) Co se stravy týče, Bůh na mě seslal hrozbu v podobě intolerance laktózy, což znamená žádné mléko, jogurt, sýr, máslo a vlastně nic, co jsem do té doby jedla. Mimo to jsem si ještě sama vymyslela vegetariánství (a zájem o ekologii, ale to sem nepatří). Jednou jsem dokonce zkoušela i veganství, ale vydrželo mi to asi týden. Žiju na vesnici a nic jiného než jablka není dostupné, a to mě rychle omrzelo. Ještě na to nejsme připraveni.

6) Bůh mě asi celkově nemá moc v lásce, jelikož se mi život učinil těžší tím, že ze mě udělal leváka. Ano, beru na vědomí, že se to často spojuje s kreativitou, ale mít neustále ušmudlané ruce je vážně peklo. Těžko říct, jestli se moje levoruká kreativita projevuje láskou k psaní, každopádně bych neřekla, že v tom někdy můžu uspět. Prozatím mi tedy stačí blog a nutná výbava k jeho psaní: jakýkoliv horký nápoj, něco málo k jídlu, vlasy v culíku a dvě kočky po boku. Jaká je vaše výbava k psaní?

7) Jsem velký fanoušek jakéhokoliv umění - jak výtvarného, tak literárního. Ráda chodím do galerií nebo čtu o umění. Z literatury mám nejradši Ztracenou generaci, ale nepohrdnu ani Orwellem, Oscarem Wildem nebo Waltem Whitmanem.

Je něco, v čem jste se taky našli? Určitě neváhejte a zanechte komentář!


S láskou,
Trinne

Ztracena v dospělém světě

29. července 2018 v 12:53 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Jak si užíváte léto? Já právě sedím ve vlaku, což mi dává prostor hloubat nad životem, a i vzhledem k mm předsevzetím něco dělat, zalezu hned po příchodu domů do postele a budu spát. No upřímně, znáte snad lepší způsob, jak strávit deštivé odpoledne?

V minulém článku jsem popisovala jakousi paniku, jež mě přepadla při pohledu na datum - uvědomila jsem si, že prázdninových dnů už moc nezbývá. Vlastně jsou tyhle prázdniny moje poslední - příští školní rok maturuji a poté se moje prázdniny budou skládat z hledání bytu a školy v zahraničí, a noci budou sloužit ke studování Wikipedie ve snaze zjistit, jak se vlastně platí daně. Stres, slzy, bída. Škola nás má připravit na život, ale zatím nám jenom plýtvají mozkovou kapacitu na zbytečná fakta.

Jako dítě si každý představujeme, jak život bude lehký - že bude mít vždy peníze, skvělý auto, největší dům s bazénem a vířivkou, zajímavou práci a manžela/manželku, co bude vařit a pečovat o nás, až jednoho dne budeme sami mít krásné chytré děti. A jak stárneme, s každou položkou na seznamu učebnicového štěstí se vyskytuje víc a víc problémů.
Proč si Trinne našla tři práce? Aby si vydělala na auto a jela na dovolenou, jenže netušila, že za 40 000 pojede maximálně na kole do Prahy.

Jak jste zvládli vstup do dospělosti vy? Nemáte nějakou radu pro nováčka; pro ztracenou duši v tom obrovském dospělém světě?

Update: po přečtení jsem zjistila, že článek zrovna nepřekypuje optimismem. Jako kompenzaci napíšu příště něco veselejšího, přísahám.
S láskou,
Trinne

Nostalgická panika

25. července 2018 v 18:36 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Najde se mezi vámi někdo, kdo si píše deník? Věřím totiž, že nás je víc, než si ostatní myslí. Někdy je hezké zachumlat se do přikrývky nostalgie a oživit si dny štěstí. Taky je to přes prázdniny jediný způsob, jak aspoň přibližně vědět, jaké je datum, protože upřímně, kdo by se o prázdninách o něco takového staral? Bohužel jsem zjistila, že první měsíc prázdnin je už nenávratně pryč a já nezažila to, co jsem chtěla. Začala jsem tedy panikařit a doslova si ze dne na den sbalila kufry a odletěla do Itálie. Proto jsem se nemohla blogování věnovat tak, jak jsem si původně představovala. Můj mozek mě za to už ale trestá, tudíž jsem posbírala zbytky svojí vůle a rozhodla se něco napsat.

Jak jste oslavili příchod prázdnin? Já bouchla dětské šáňo; moje modlitby byly vyslyšeny a já nepropadla. Alkoholické šampaňské jsem si vzhledem k žalostnému stavu v mojí peněžence nemohla dovolit. Rozhodla jsem se proto najít si práci. A protože jsem marnivá, ráda nakupuju a chodím na večeře, pro jistotu jsem si našla zaměstnání rovnou tři. Byla jsem si jistá, že to definitivně nějak zvládnu.

Tady je rada: jedna práce bohatě stačí. BOHATĚ. Při větším počtu prací zjistíte, že jste kvůli nedostatku spánku zapomněli jíst. Připravíte se tak o svůj sociální život, zážitky a skoro celé léto. A když už to jednou nějak zařídíte, abyste měli volno, stejně ho celé prospíte. Upřímně mě to dost vyděsilo, jelikož za rok maturuji a nedokážu si představit, že bych něco takového zvládala každý den. Chodit do stejné práce, obětovat svůj drahocenný čas monotónním činnostem a nespat. Pochopte, já jsem schopná spát třeba 16 hodin denně a vůbec mi to nevadí. Na druhou stranu jsem ale za tuhle zkušenost ráda, protože aspoň poslední rok střední školy přežiju s tím, že může být i hůř. A ono bude.


Jakou brigádu jste vy vždycky dělali v létě? Klasiku, jako je točení zmrzliny, nebo něco náročnějšího?


- - Trinne

Prokrastinace životem

24. června 2018 v 20:48 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Zdravím všechny!
Je skoro konec školního roku a hádám, že všichni máte plno povinností, před kterými utíkáte a nekonečnou prokrastinací jste se dostali až sem ke mně. Pokusím se tedy nezabít těch několik minut úplným nesmyslem.

Pravdou je, že vím úplně přesně, jak se cítíte. Jako typická studentka nejdřív koukám na seriály, všechno odkládám a sama sebe uklidňuju, že je času ještě dost. A pak jednoho večera to všechno vypukne.

Papíry se válí všude po zemi, člověk neví, kterou učebnici číst dřív, studuje i při chůzi na vlak a po večerech, těsně před odpadnutím asi tak ve 4 ráno brečí, že nic nestíhá. Každoroční klasika.

Co se mě týče, psaní blogu pro mě znamená, že se nemusím učit na matiku, i když je to vážně akutní. Asi nemám tak silnou vůli. Mojí jedinou motivací je, že ještě dva dny a bude konec, a já se budu moc věnovat tomu, čemu skutečně chci. Pokud teda zítra nezkazím tu matiku a nebudu obětovat prázdniny učením se na opravky. Držte mi palce.

Jak všechno zvládáte vy? Taky je toho na vás moc nebo jste to udělali strategicky a, no, buďme upřímní, logicky a rozumně?


- - Trinne

Válka s kalhoty

11. června 2018 v 18:25 | Trinne |  ♡ Životní tragédie
Abych byla upřímná, nečekala jsem, že můj první opravdový článek přijde tak rychle. Nicméně trapasy se opět udály a jak jsem slíbila, podělím se o ně.

Den pro mě, bohužel, začal už ve 4:30, kdy jsem se probudila a od té doby neusnula. Povalovala jsem se tedy v posteli až do šesti, kdy jsem skutečně měla vstávat. Proběhla klasická ranní rutina, kdy jsem samozřejmě nejvíce času strávila zíráním do šatníku a vymýšlení, co si vezmu na sebe. Taky vám přijde, že není v lidských silách si prostě jenom něco obléci a jít, aniž byste se šestkrát převlíkli?

Zavítala jsem na praxi do Německa a vymyslela jsem, že obyčejným bílým tričkem a modrými džíny určitě nikoho neurazím - není nad klasiku, že? Bohužel jsem kvůli nekonečnému civění na hromadu oblečení nestíhala a odmítala jsem se vzdát svého ranního šálku čaje, tak jsem si ho vzala do auta. V první zatáčce už bylo moje kdysi krásně zářivě bílé tričko promočeno a úplně celé kompletně od čaje. První dojem tedy nebyl moc dobrý.

Další zrada přišla v moment, kdy jsem se rozhodla si odskočit. Sama zamčená v kabince, daleko od domova a svého oblečení, a najednou kalhoty udělaly PRÁSK! Zip od kalhot mi zůstal v ruce a kalhoty byly stále rozepnuté. Započala tedy válka se zapínáním kalhot, což trvalo několik desítek minut a zahrnovalo několik pozic z jógy. Během toho jsem vystřídala modlitby snad ke všem božstvům, co kdy existovala - křesťanský Bůh, Alláh, Zeus a v největším zoufalství dokonce i Poseidón. Nevím, který z nich mě vyslyšel, ale kalhoty se aspoň do půlky podařilo zapnout. Nejsem si jistá, jestli by se hostům líbilo, kdyby je obsluhovala servírka s pozvánkou do jejích kalhotek všem na očích.

Během toho se mi ještě podařilo rozbít pár talířků přímo před paní vedoucí. Rozhodně první dojem nebyl moc dobrý. Mé plány na odpoledne zahrnovaly maximální produktivitu, ale nakonec jsem stejně šla spát a zabila tak veškerý volný čas, co mám. Soucítí se mnou někdo?

V podstatě by se dalo říct, že to bylo takové klasické pondělí. Pondělí prostě není a nemůže být dobrý den.
A jak jste přežili první den týdne vy?

Kam dál